Stále žiju!

Chtěla bych jen upozornit na svojí starou fanfiction, kterou bych ráda obnovila:
>> Strach

Krása není vše 2/2

23. října 2012 v 9:00 | Síma*
Tak a je to tady. Druhá polovina mé druhé jednodílné povídky je konečně na světě:). Neskutečně si vážím každého komentáře, který mi tu zanecháte, protože jsou pro mě inspirací k dalšímu psaní. Musím přiznat, že po dopsání první poloviny jsem měla jakýsi kreativní blok, a ne a ne přijít na to, jak by mohl tento příběh pokračovat. Doufám, že jsem zvolila dobrý konec, uvažovala jsem nad všemi možnými variantami a tato se mi po dopsání příběhu líbila:)


Od toho okamžiku už uběhly necelých 5 týdnů. Naprosto přesně jsem si pamatovala každé naše slovo: "Lou, pochop, že tak to není!" Navlékla jsem na sebe oblečení, které, jak už jsem zjistila, mi položil na postel. "A to ti mám věřit? Ne, já ti nevěřím." Odsekl okamžitě a vyšel ven z pokoje. Se slzami v očích jsem byla ráda, že jsem vůbec viděla na cestu ze schodů. "Nezapomeň si tu auto." Ušklíbl se na mě a hodil mi klíčky. Nechytila jsem je a dopadly vedle mě na zem. Okamžitě jsem se pro ně sehnula a přitom se na něj otočila. "Já se s tebou nechtěla vyspat. Doufala jsem, že z toho něco bude." Vzlykla jsem naposledy a vyběhla ven.
Poslední týden za mnou pravidelně docházela Lily. Z domu jsem moc nevycházela, obloukem se vyhýbala všem druhům párty a jiných akcím. "Kenz, vypadáš hrozně." Objala mě Lily a sedla si vedle mě na koženou pohovku. "Jo, a taky se tak cítím. Doslova." Opřela jsem se do polštářů a zavřela oči. "Jsi celá zelená, není ti špatně?" vyhrkla a chytila mě za ruku. "Jo." Vypískla jsem rychle a vyskočila na nohy. "Kenzie!" pištěla za mnou Lily, která jak jsem slyšela, skopla z nohou boty a běžela za mnou na záchod. "To už je tenhle týden potřetí, tak se mi zase nesnaž vymluvit na to, že si něco špatného snědla!" Přidržela mi vlasy, které se neposlušně pletly všude kolem. "Ale, to by mohlo znamenat už jen pár věcí. Spíš přesněji jednu, podle příznaků." Vypláchla jsem si ústa a hřbetem ruky setřela slzy ze tváří. "S Louisem jsi spala před… pěti týdny? To by vycházelo. Ale chceme mít jistotu ne?" Zaculila se a naložila mě do svého auta. Zastavila před první lékárnou, kterou našla a koupila několik druhů těhotenských testů. "Na co jich bereš tolik? Není šest moc?" sykla jsem k ní podrážděně. "Abychom měli jistotu!" objala mě okol ramen a jako šílená jela zpátky ke mně domů. Okamžitě jsem musela všechny použít a Lily nervózně pochodovala po pokoji. "Těch deset minut je nějak sakra dlouhých!" nadávala každou chvilku. "Děláš, jak kdyby ty testy byly tvoje." Odfrkla jsem si a sedla si do měkkého křesla v rohu místnosti. "Byl by to krásný pocit být teta!" zvedla nos a naposledy se podívala na hodiny na stěně. "11 minut. 11 MINUT!" rozeběhla se ke stolku, kam jsme testy vyskládali. Nevydala ani hlásku, jen tak stála. Přišla jsem tedy blíž a sedla si na židli. Dívala jsem se na šest pozitivních testů. Čekám dítě. Budu máma. Bože můj… "Musíš to říct Louisovi!" nadšeně mě objímala Lily a už už vytahovala mobil. "To nemůžu! Co bych mu asi řekla? Ahoj Louisi, vím, že si o mně myslíš, jaká jsem zlatokopka, ale čekám s tebou dítě. Zdá se ti to dost dobré?" zavrčela jsem a v hlavě jsem si promítala myšlenky co udělat. "Nenechám si to! Louis mě nesnáší, tak jak by mohl mít rád něco, co je z poloviny já?" hystericky jsem se rozbrečela. "Ne! Kenz, pokud chceš vážně na potrat, alespoň ještě chvíli počkej. Chci zjistit co se dá." Zašeptala a naposledy mě objala. "Fajn. Zítra ještě skočím k doktorovi." Svalila jsem se na postel a v mžiku usnula. Ani jsem nevěděla, kdy Lily odešla z pokoje.
Brzo ráno jsem seděla v čekárně. Bylo pro mě hrozné sledovat všechny ty páry, které si láskyplně hleděli do očí, a čišela z nich radost. Radost, že čekají dítě. "Takhle by to být nemělo." Mumlala jsem si pro sebe. Kabelku od Luise Vuittona jsem si tiskla před mým už ne nadlouho plochým břichem a představovala si, jaké by to bylo, kdyby tady semnou seděl Louis, objímal mě okolo pasu a říkal mi, jak se na naše dítě těší. Naše dítě. Při té myšlence mi téměř vhrkly slzy do očí. "Další prosím." Vykoukla do čekárny sestřička středního věku s vlasy uhlazenými v pečlivém culíku. Docupitala jsem v balerínách do ordinace a zhluboka se nadechla.
"Ano, mohu vám potvrdit, že jste těhotná. Začínáte druhý měsíc. Příliš se nenamáhejte." S úsměvem se ke mně otočil doktor a postrčil ke mně papír dokazující to. "Máte nějaké otázky?" Přidal na papír razítko a podpis, a vzhlédl ke mně. "Pokud budu chtít na potrat, kolik mám času?" Svou otázkou jsem ho zřejmě nezaskočila. Určitě už byl zvyklý na těhotné mladé dívky, které nejsou připraveny na to, starat se o dítě. "Necelé 2 týdny. Dobře si ale tuto možnost promyslete." Zvedl se ze židle a poprosil sestřičku a kartu další pacientky. "Dobře. To je vše. Děkuju." Rozloučila jsem se, papír složila do kabelky a vydala se na cestu k Lily.
"Tak?" chtěla vědět ihned, co jsem vtrhla do dveří. Beze slova jsem jen vytáhla papír, vtiskla jí ho do ruky a vešla do domu. "Víš, co tohle znamená?" upřela na mě pohled. "Jo, musím mu to říct… a pak půjdu na ten potrat." Sklopila jsem nešťastně hlavu. "O tom potratu nechci nic slyšet! Ani Louis by to nechtěl!" Rozmáchla se proti mně rukama a vmáčkla mě do křesla. "To nevíš." Vzdychla jsem a rukama si zakryla tvář. "Odvezu tě za ním. Bude dobré to ze sebe dostat ještě teď. Jen si tenhle dokument okopírujeme, abys měla originál ty a ne on." Vyběhla do své rozestavěné pracovny, kterou si budovala vedle ložnice a vrátila se s dvěma papíry. "Věř mi Kenzie." Položila mi ruku kolem ramen a i přes můj odpor mě dovlekla k autu. Nakonec to i v mé hlavě trochu zapřemýšlelo a dospělo k závěru, že je to vážně nutné udělat. Buď mě, nás, vyhodí, nebo si konečně vyslechne pravdu o mě. Pravdu, že on nebyl další z těch, které jsem chtěla mít jen na užívání.
"Půjdeš tam sama nebo mám jít s tebou?" vyklonila se z okénka Lily. "Tohle musím udělat sama." Otočila jsem se, pevně stiskla papír v prstech a došla ke dveřím. Roztřesenými prsty jsem stiskla zvonek a poslouchala kroky mířící ke dveřím. Zřejmě se nepodíval do kukátka, protože otevřel se širokým úsměvem. "Co tu chceš?" úsměv mu zamrzl na rtech. Jen jsem napřáhla ruku s papírem. "Máš právo to vědět. Vím, že když mě obviňuješ z něčeho, co jsem neudělala, tak to nemá cenu protahovat." Nikdy jsem neplakala tolik, jako v posledních dnech. Ani tato chvíle nebyla výjimkou. Dva kroky jsem couvla a dívala se, jak očima přelétává text na papíru. Po chvíli se očima zarazil u konce stránky. "Ty jsi… těhotná." Odtrhl pohled od papíru a konečně se mi podíval do očí. "Ano, ale dlouho nebudu. Nechám si to vzít. Nechci, aby mé dítě vyrůstalo bez obou rodičů. Chci, aby je mělo oba, protože já jsem je moc dlouho neměla." Na patě jsem se otočila. "Prosím, nedělej to." Ozvalo se za mnou, ale já rychlým krokem šla k autu. Když jsem za sebou zavírala branku, neodpustila jsem si pohled přes rameno. Klečel na kolenou s jednou rukou ve vlasech a zíral za mnou. Rychle jsem naskočila do auta. "Jeď. Prosím." Vyhrkla jsem rychle. Všimla jsem si, že se Louis konečně zvednul a už byl téměř u auta. "Ale-.." snažila se něco namítat. "Jeď, rychle. Prosím." Vzlykla jsem a nepřítomně na něj zírala ven z okýnka.
Dny utíkaly jako na běžícím pásu, a já už měla konečný termín na potrat. Mé břicho už nebylo tak pevné a ploché jako dříve, pomalu ale jistě začínalo být zřetelné. Naposledy jsem překontrolovala tašku s věcmi, co budu na noc v nemocnici potřebovat. Sice jsem tam měla jít až za 4 dny, ale radši jsem byla připravená dřív. Na nočním stolku mi zapípala sms zpráva. "Nemáš chuť zajít večer ke mně na film?" Byla od Lily. "Jasně, proč ne. Aspoň budu mít co dělat." Odpověděla jsem okamžitě a svázala vlasy do drdolu. Nenamalovaná, oblečená v teplákách a volném tílku, ale spokojená. Stačilo nasednout do auta a za deset minut jsem už parkovala před garáží Lilyina domu. Normálně mě nechávala parkovat v garáži, ale zřejmě měla zase o auto navíc. "Lils?" zavolala jsem na ní naší starou přezdívkou. Odpovědí mi byl smích z vedlejší místnosti. Prošla jsem krátkou chodbičkou a zarazila se. Okamžitě jsem se postavila do stínu zdi, aby mě nebylo vidět. "Jsi vážně blbec, víš to?" napomínala Lily jemně osobu na gauči. Byl to Louis. "Vím. Ale nechápu sám sebe, jak jsem ji mohl nechat odejít." Jeho tlumený hlas nešlo v hrobovém tichu přeslechnout. A vzlyknul. Moment, on pláče? Opravdu? "Lou, ona je víc na dně než si myslíš. A mohu ti odpřisáhnout, že tebe by nikdy nezneužila. Ona se snad poprvé zamilovala." Viděla jsem, jak natáhla ruku a položila ji svému dvojčeti na rameno. "Já se taky zamiloval. Miluju jí pro její srdce, ne pro její krásu. Vážně, pro mě byla nejkrásnější nenamalovaná a v mém županu." Krátce se na ní usmál. "A proč jsi mi nic neřekl? Proč jsi mě vyhodil? Záleží ti na mě jen protože čekám dítě? Naše dítě?" Už jsem dlouho nevydržela stát stranou a se slzami v očích jsem vkročila do pokoje. Oba s sebou trhli. Louis vyskočil na nohy a přibližoval se ke mně. "Pojď ven." Zamumlala jsem a položila si svojí kabelku na stůl v chodbě. Věděla jsem, že Lily nám soukromí dopřeje. "Neřekl jsem ti to protože, jsem si to sám uvědomil až ve chvíli, kdy jsem tě ztratil. Ty jsi mi řekla, že jsi těhotná. A ty jsi mi řekla, že to nemá cenu a půjdeš na potrat." Svěsil ramena. "Byl jsi to ty, kdo to celé pokazil. Já bych tomu malému hrozně ráda dala šanci, ale jaké to pro něj bude, když bude vyrůstat bez otce?" Hřbetem ruky jsem si setřela slzy ze tváří. "Já vím. Vím všechno od Lily. Víš, jak jsem se cítil, když si za mnou přišla s tím papírem a jen tak mi řekla, že jdeš na potrat? Já jsem se z toho složil. Doslova. Došlo mi, že jsem se zamiloval. A to, že jsi těhotná to dělá jenom ještě hezčí." Přišel ještě blíže a sledoval můj pohled. "Já jsem ti říkala, že jsem se zamilovala. Ale to na tom, že ode dneška za 4 dny jdu do nemocnice, nic nemění." Musela jsem se k němu otočit zády, přišlo mi hloupé po této větě se rozbrečet před jeho očima. Zarazily mě jeho ruce, které mě zezadu objímaly. "Co to děláš?" Trhla jsem s sebou, ale cítila jsem, jak se dlaněmi zarazil na mém břiše. "Vždycky jsem tohle chtěl cítit u dívky, kterou miluju." Cítila jsem, jak mi na rameno dopadla jeho slza. "Kdybys to nezkazil, mohl jsi to mít." Vysmekla jsem se a rozeběhla se do domu. "Promiň." Snažila jsem se pousmát na Lily, popadla kabelku a naskočila do auta. Reagovala jsem možná až moc přehnaně, ale všechny mé emoce se ve mně mísily a já byla zmatená.
Budík začal řinčet přesně v šest ráno, jak jsem si ho nastavila. Musela jsem do nemocnice odjet včas a na nic nezapomenout. Venku se mezitím hrozně rozpršelo. Uvařila jsem si čaj a u televize ho vypila. Bylo pro mě zvláštní, že si vlastně své dítě nechám vzít. Nějak jsem se už smířila s představou, jaké by to bylo, kdybych byla máma. Ale v téhle mé představě se mi vždycky vybavil Louis, a po tom, jak se ke mně choval, jsem ho v téhle představě nechtěla. "Je čas." Povzdechla jsem si a nepřítomně přejela rukou po břiše. Vyhrabala jsem ve skříni jeden z deštníků, popadla tašku a vyšla z domovních dveří. Roztáhla jsem deštník, ale hned na to jsem byla mokrá od hlavy až k patě. Ani jsem si nevšimla, že se mi deštník rozbil. Zase jsem ho tedy složila a chtěla s ním jít k brance, vyhodit ho do popelnice. "Řekni mi, že nikam nejedeš. Prosím." Objaly mě silné paže a zničený hlas mi vzdychal do ucha. "Louisy, já…" otočila jsem se na něj a viděla, že je úplně mokrý. Neřekl nic, jen se ke mně sklonil a přiložil své rty k mým. Byly stejné, jako jsem si je pamatovala. Na tyhle polibky nešlo zapomenout. Mé city k němu znovu ožily. Taška s deštníkem mi nepřítomně vypadly z rukou a já zlehka chytila do dlaní jeho obličej. "Nechci být s tebou." Zarazil mě, když jsem odtrhla své rty. Do očí mi znovu vhrkly slzy. "Já chci být s vámi oběma." Objal mě a zabořil mi obličej do vlasů. "Já to chci taky." Odtáhla jsem se a ještě jednou ho políbila. Jen se šťastně usmál a klekl si. "Co to děláš?" vyděsila jsem se, když mi trochu povytáhl tričko nahoru. Neodpovídal, ale cítila jsem jeho horké rty na břiše. "Miluju vás." Vzhlédl ke mně a naposledy mě prsty pohladil po už větším, rýsujícím se těhotenském břiše. "My tebe taky." Vzdychla jsem. "Znamená to, že na žádný potrat nejdeš a necháš mě se o vás postarat?" Zase si stoupl přede mě a vážně upíral pohled do mých očí. "Ale teď jsme na to dva, rozumíš? Budu potřebovat velkou pomoc." Položila jsem mu ruce na ramena a vážně mi bylo jedno, že jsem promoklá na kost. "Jinak bych ti to nenabízel. Mám jenom jednu podmínku." "Jakou?" "Nastěhuješ se ke mně." Usmál se a naposledy mě políbil. "Když si pospíšíme, stihneme to ještě dnes." Popadla jsem tašku s věcmi do jedné ruky, do druhé chytila Louise za zápěstí a vtáhla ho do domu. Naštěstí krabice ze stěhování jsem měla schované v jednom z mnoha kumbálů v domě, a tak nám všechno trvalo jen chviličku. "Beru si jen to nejnutnější, pro ostatní se časem vrátím." Podívala jsem se po holém pokoji a tahala těžkou krabici do přízemí. "Netahej to, něco si uděláš." Starostlivě mě odstrčil stranou a odnesl poslední krabici do kufru auta. "Sbohem." Naposledy jsem se otočila k pokoji s mávnutím opustila dům.
Uběhly dva měsíce. Konečně jsme byli spolu. Byla jsem v polovině těhotenství, a shodli jsme se na tom, že jestli to bude chlapec nebo holčička si říct nenecháme, ať máme aspoň nějaké překvapení. Trávili jsme spolu každou volnou chvilku, každou noc mě jeho paže objímaly, a já věřila, že jsem se rozhodla správně. Nezapomenu na první noc, co jsem se do nyní už našeho domu nastěhovala. Strachovala jsem se, jaké to bude, jak to zvládneme s dítětem, jak to bude s námi, a on mě jen objal a začal zpívat:
If I don't say this now I will surely break
As I'm leaving the one I want to take
Forgive the urgency but hurry up and wait
My heart has started to separate

Oh, oh,
Be my baby
Ohhhhh
Oh, oh
Be my baby
I'll look after you

There now, steady love, so few come and don't go
Will you won't you, be the one I always know
When I'm losing my control, the city spins around
You're the only one who knows, you slow it down

If ever there was a doubt
My love she leans into me
This most assuredly counts
She says most assuredly

It's always have and never hold
You've begun to feel like home
What's mine is yours to leave or take
What's mine is yours to make your own

Oh, oh
Be my baby
Ohhhhh
Oh, oh

Be my baby
I'll look after you

Byla to naše nejoblíbenější společná píseň. Jeho hlas mě vždy dokázal uklidnit.
"Už jsem ti říkal, že tě miluju?" Neodpustil si stejně jako každý den, a něžně mě hladil po břiše. "Ano říkal. Už jsem ti dneska třikrát odpověděla, že já tebe taky." Zasmála jsem se a přitulila se k němu blíž. Konečně jsme byli šťastní a já našla Louise, kterého už si nikdy nenechám vzít. Lily byla nadšená z toho, že její nejlepší kamarádka a její bratr spolu čekají dítě. Bude z ní skvěla teta, to víme oba a sami už se nemůžeme dočkat.
A hlavně, poprvé jsem pochopila význam slova milovat.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Cath!e Cath!e | Web | 24. října 2012 v 14:23 | Reagovat

Dokonalost!! :D jako chvilkama jsem se už bála, že mu šanci nedá, ale dobře, že si to naknec rozmyslela :D
Miluju happy endy a tohle bylo úžasný :-)
Myslím, že Loui bude ve skutečnosti opravdu dobrý táta :-) jako všichni kluci z 1D :-)
Vážně úžasná jednodílovka :-) už se těším na další tvé ffky :-) ♥

2 Ter. Ter. | Web | 24. října 2012 v 22:57 | Reagovat

Aww.. Krasná "pohádka" na dobrou noc.. :3
Celou dobu jsem byla hrozně napjatá!:D prostě.. Povedenej konec, povedenej nápad, povedená povídka!:')

3 Samantha Samantha | Web | 25. října 2012 v 12:21 | Reagovat

Tak to je dokonalé :) !! Nádherné , opravdu . Bylo by super , kdyby jsi napsal a pokračování ;) .

4 Ter. Ter. | Web | 27. října 2012 v 10:58 | Reagovat

Ale joo.. mohlo ro bejt i horší -.-.. :'DD
Neudělala!;) To spíš já mám obavy..;DD Bože, připadám si jako hrozná zoufalka..:'D

5 Jamie Williams Jamie Williams | Web | 10. listopadu 2012 v 19:33 | Reagovat

Skvělý zlato :) *Louisovi ;) Koncovka -ovi. Ale to je jen jedna chybka, co jsem viděla. Jinak samozřejmě dokonalost :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama